Ježíš se nespojoval s mocnými,
ale rozhodl se žít
jako zkrachovalec.
Z lidské slabosti
udělal svoji největší sílu.

 

Ježíš se nespojoval s mocnými,
ale rozhodl se žít jako zkrachovalec

Na Ježíšově dráze je zarážející, že k výkladu svého učení vyhledává jen slabé, hříšné, vyděděné, nemocné. Nespojuje se s těmi, kdo mají moc a jimž se naslouchá, s těmi, jejichž názor má váhu u veřejnosti. Mohlo by nás napadnout, že by pro něj bylo jednodušší nejprve přesvědčit mocné, kteří by pak jeho poselství šířili efektivněji. Přirovnejme si to k tomu, že Ježíš by se dnes dobrovolně odmítal spojovat s mediálně známými osobnostmi a obracel se k prostým a nevzdělaným lidem. Ježíš se obrací ke slabým, ke zkrachovalcům... Tento výraz může znít pohrdavě, ale má svoji váhu. Protože Ježíš, který je schopen konat zázraky, se rozhodne žít jako zkrachovalec také.

Barabáš byl hrdina,
Ježíš jen jakýsi šéf sekty otrhanců

Pamatujete si Ježíšův proces? Je to událost, která charakterizuje veškeré Kristovo chování mezi lidmi. Ježíš je předveden před Piláta, který představuje římskou autoritu. Pilát přiznává, že neví, za co by tohoto muže mohl odsoudit. V jeho očích je Ježíš nanejvýš nějaký guru, jakých jsou tisíce. Co udělal špatného? Z pohledu zákona nic. Ale lid naléhavě žádá osvobození Barabáše výměnou za odsouzení Ježíše. Kdo je to Barabáš? Není to obyčejný zlodějíček ani vrah, jak se to často říká. Ve skutečnosti je to vzbouřenec proti římskému režimu, který bojoval proti okupantům. V tomto smyslu je pro židy vlastně hrdina. Je tedy jen přirozené, že lid si žádá jeho propuštění. Volba mezi jakýmsi šéfem sekty otrhanců a prestižním odbojářem je snadná... Kdybychom se ocitli v tom davu my, asi bychom také hlasovali pro Barabáše... Pilát se několikrát pokusil Ježíše zachránit a zdůrazňoval absenci závažných obvinění. Ale nic nezmohl. Myje si nad tím ruce.

Apoštolové jsou dobří chlapíci,
kteří sní o triumfu

Postavme se ale chvíli na místo apoštolů. Je to strašlivé... Apoštolové jsou dobří chlapíci, kteří dříve pro Ježíše všechno opustili. Nejsou nijak zvlášť chytří. Neumějí číst, nic moc se nenaučili. A přesto poslechli tohoto neznámého, který po nich žádal, aby všechno opustili: rodinu, obživu, řemeslo. Musíme uznat, že na ně měl Ježíš velmi silný vliv. Vzalo je to, nemluví o tom, ale cítí potřebu tohoto muže následovat. Dobrá. Takže několik let kráčejí po Kristově boku, slyší jeho kázání, vidí jeho zázraky a přesvědčují se o tom, že je to skutečně Boží Syn. Stanou se z nich čistí a pevní věřící. Nadšení fanoušci, jak bychom řekli dnes. Nemají vždycky jednoduchý život, ale na oplátku se účastní dobrodružství; cestují a potkávají nové lidi. A rozvíjejí se – ve stopách výjimečné bytosti, která působí na duše a nutí je k zamyšlení. Jsou čím dál tím více přesvědčeni, že se podílejí na neobvyklé zkušenosti, která musí skončit triumfálně. Když si vás Boží Syn zvolí za učedníka, není to určitě pro nic za nic: už se vám budou určitě dít jen samé dobré věci. Kromě toho mluví Ježíš o svém Království a učedníci o něm sní. Nepochybně si představují vzrušující bohatství, úrodnou zemi, kam oko dohlédne, krásné domy se služebníky... Moc toho nevědí, možná si netroufají se zeptat. Mezitím následují Ježíše, který je nepřestává překvapovat a udivovat. A všechno jde  dobře...

Až do poslední chvíle
očekávají apoštolové nějaký velkolepý trik

Všechno jde  dobře ... dokud Ježíše nezatknou. Ježíš je mladý, je mu pouhých třiatřicet a neudělal nic špatného, kromě toho, že kázal radostnou zvěst; nešířil žádné politické slogany, nikdy nevyzýval ke vzpouře. Pouze předával poselství pokoje a lásky. A i když to někdy dělal způsobem prudkým či šokujícím, za to se přece do vězení nechodí. Apoštolové si z toho moc těžkou hlavu nedělají: Ježíš se z toho dostane. Nejenže má čistý rejstřík, ale navíc je to Boží Syn, na to nesmíme zapomínat. Vrátil zrak mnoha slepcům... Apoštolové znají Ježíšovy způsoby, takže se správně domnívají, že před celým tribunálem zázrak neudělá. Bude stačit, když řekne některé z těch slov, jejichž tajemství zná, a bude hned osvobozen. Apoštolové si pamatují, jak Ježíš zachránil před ukamenováním cizoložnou ženu pouhou výzvou: Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem... Přichází proces. A Ježíš neříká nic. Nic! Nechává se nespravedlivě odsoudit! A ne k několika dnům ve vězení… Ne! Podstoupí nejhorší trest té doby, nejohavnější mučení: ukřižování... To je absurdní. Až do poslední chvíle očekávají apoštolové nějaký velkolepý trik. Nemůžou uvěřit tomu, že jejich fantastická epopej končí, promiňte mi ten výraz, v hajzlu... Ale přesně to se stane. Úžasné dobrodružství Božího Syna na zemi končí palčivým neúspěchem. Dokonalým, ubohým, směšným fiaskem: Ježíš se nechá ukřižovat jako obyčejný ničema. Tak a je konec! Apoštolové se mohou vrátit domů... Jejich dobrodružství je krach na celé čáře!

Zapřít Ježíše se zdá pro apoštoly nutnost,
aby mohli přežít

Ježíšův krach je tak nesnesitelný po všem, co apoštolové dělali, co prožili, že každý z nich, jeden po druhém, Krista zapře. A je to přirozené. Protože pro člověka je přijetí takového neúspěchu nepřijatelné. Zapřít Ježíše je pro ně reflex, diktovaný instinktem přežití. Ježíš se zamýšlel celý život ukazovat po boku slabých a ukončit jej halasným neúspěchem. Jistě, vstane z mrtvých... Ale ukázal, že k tomu, aby se znovu narodil, musel jako člověk zemřít. Ježíš si z lidské slabosti udělal svoji největší sílu.

Poprvé v životě jsem pochopil,
že Ježíš byl i člověk.
To ho ke mně přibližuje.
Jako někoho, komu bych mohl říci:
„Já taky.“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Thierry Bizot, Anonymní katolík,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství,
redakčně upraveno